Rétorika – umění prezentace, argumentace a přesvědčování
K čemu je nám rétorika dnes?
Umění prezentovat se na veřejnosti a umění přesvědčovat jsou v současné společnosti schopnosti, využitelné v bezpočtu oblastí profesionálního i soukromého života. Zkoušky na školách všech stupňů probíhají především ústně, a díky umění rétoriky je pro zkoušeného nejen snazší vyjadřovat se přesně a srozumitelně, ale také mít jistotu v tom, že si vše správně zapamatoval a nic podstatného nevynechá. Přijímací pohovory na specializované školy či zaměstnání představují stresové situace, které mohou rozhodnout o budoucnosti kandidáta. Rétorika jej vybaví nejen schopnostmi, jak o svých kvalitách přesvědčit zkušební komisi, ale také potřebným sebevědomím k uvolněnému, sympatickému projevu. Vedení pracovníhotýmu vyžaduje schopnost motivovat, udílet rady a srozumitelně a pochopitelně prezentovat pracovní postupy, což vedoucímu umožní právě rétorika. Při prodeji zboží a uzavírání obchodních smluv uplatní obchodník přesvědčovací a argumentační taktiky, které rétorika nabízí. Samozřejmým místem uplatnění rétoriky jsou přednášky a prezentace na veřejnosti, a to jak osvětové přednášky pro studenty či veřejnost, tak odborné přednášky na vědeckých konferencích a obchodní a reklamní prezentace všeho druhu. Metody rétorické kompozice a stylistiky se rovněž velmi úspěšně využívají k psaní komerčních textů. V osobním životě pak lze rétoriku uplatnit ve všech situacích, v nichž dochází ke komunikaci mezi dvěma i více lidmi – k přesvědčování přátel či partnerů, k vyjednání výhodnější koupě apod.
Je rétoriku možno zneužít?
Samozřejmě ano. Znalosti v oblasti rétoriky nás vybaví výjimečnými schopnostmi pro komunikaci a přesvědčování, na nichž v mnohém stojí dnešní svět. Jelikož většina lidí tyto schopnosti nemá, je možno rétoriku zneužít k přesvědčování širokých mas o naprostých nesmyslech, či k prodeji nekvalitních služeb a zboží. To však nečiní rétoriku inherentně špatnou. Zneužít se dá i medicína. Marcus Tullius Cicero zastával názor, že řečník musí zároveň se svými řečnickými schopnostmi pracovat i na svých morálních kvalitách.
Trocha historie
Rétorika, tedy umění účinného mluvení na veřejnosti a přesvědčování, má původ v antickém Řecku, ačkoli již staří Egypťané kladli poměrně značný důraz na řečnické schopnosti („umění nalézt správná slova ve správný okamžik“). K plnému rozvoji rétoriky však mohlo dojít teprve v demokratickém světě starověkého Řecka a Říma, kdy se umění co říkat a 
jak to říkat a s tím úzce související schopnost přesvědčit své publikum stala nejdůležitějším nástrojem politiků a právníků. Na řečnickém umění lidí jako byl Marcus Tullius Cicero závisely životy obžalovaných i osud republiky.
Již od dob starého Řecka se v řečnickém umění rozlišuje ethos, pathos a logos – tedy morální autorita (na níž řečník staví svou věrohodnost), apel na emoce a logická argumentace. Římští řečníci pak rétoriku dělili na šest disciplín – inventio, dispositio, elocutio, pronuntiatio, actio a memoria. Inventio, tedy invence a argumentace, je umění co říkat - stanovení tématu, vymyšlení a vypilování argumentu. Dispositio, tedy uspořádání a struktura přednášky, spočívá v uspořádání jednotlivých prvků přednášky či prezentace pro dosažení jejího maximálního účinku na posluchače a ve vytvoření maximálně efektivní struktury přednášky či prezentace. Elocutio, tedy styl a jazyk, se zabývá tím, jak nejlépe říkat to, co chceme říkat – jak vyjádřit myšlenky jazykem a jak svůj jazyk přizpůsobit danému komunikačnímu cíli. Patří sem metaforika, rétorické obraty, apod. Pronuntiatio, neboli výslovnost a intonace, je práce s hlasovým projevem včetně srozumitelnosti, rychlosti, a intonace. Memoria, neboli paměť a zapamatovatelnost, představuje práci s pamětí – mnemotechniky k pronášení projevů zpaměti a práci se strukturou projevu vedoucí k jeho maximální zapamatovatelnosti u publika. Nakonec actio, neboli hlas a prezentace je práce s hlasem přímo v okamžiku projevu, kontrola hlasového tónu, výšky a intenzity, a neverbální komunikace. Skutečně efektivní rétorika musela a musí zahrnovat všechny tyto aspekty.
Takto se rétorika učila až do 16. století, kdy, vzhledem ke stále většímu důrazu na části zabývající se tím, jak věci říkat (tedy pathos a ne logos, nebo elocutio, actio a pronunciatio na úkor dalších třech rétorických disciplin), rétorika ztratila na prestiži a začala být považována za prázdné herecké umění a šarlatánství.
Nová rétorika
Postupného návratu ke slávě se rétorika těší od přelomu 18. a 19. století, tehdy zejména v USA a ve Francii. Celosvětového návratu a opětovného uznání odborné veřejnosti se rétorika dočkala teprve v 60. letech 20. století s vydáním Perelmanovy Nové rétoriky ve Francii. Zde – a v následujících vědeckých pracích v oblasti rétoriky – se však největší důraz klade na stylistiku psaného projevu, tzv. rétorickou kritiku. Rétorika v podobě umění efektivních projevů na veřejnosti se vrací od poloviny 20. století v podobě komerčních kurzů rétoriky, ovšem nadále ve své omezené podobě zaměřených především na elocutio, actio a pronunciatio. Od počátku 21. století se rétorika vrací ve své komplexní podobě v koncepci kurzů Tullius.